Legendární kus dřeva na ostrově Awaji

Nejstarší známá zmínka, napojená na legendu, říká, že v roce 595 (za vlády císařovny Suiko) kus vonného (agarového) dřeva — tzv. jinkō — doplul k pobřeží ostrova Awaji. Obyvatelé ostrova, kteří dřevo položili k ohni, ucítili neobyčejně příjemnou vůni, a tak vypnuli oheň a dřevo předložili císařskému dvoru. Tato historka je zaznamenána v kronice Nihon Shoki.

Tato legenda dodnes rezonuje: ostrov Awaji je považován za jedno z tradičních center výroby vonných tyčinek v Japonsku (a prý tam dnes vyrábí až 70 % japonského kadidla) právě částečně kvůli tomuto mýtu i vhodným přírodním podmínkám pro sušení.

Začátek používání vonných materiálů v Japonsku

• V Japonsku se používání vonných materiálů zavedlo spolu s buddhismem v 6. století našeho letopočtu (Asuka období).
• První formální zmínka je v historickém díle Nihon Shoki, kde je zmíněno, že v roce 595 (za vlády císařovny Suiko) se kus agarového dřeva (agarwood, japonsky jinkō) vylodil na ostrově Awaji, a místní lidé zjistili, že při přiblížení k ohni vydává příjemnou vůni.
• Buddhismus přinesl do Japonska i použití vonných dřev a směsí k rituálům (např. v chrámech) jako součást očisty a uctívání.
• Během období Nara (710–794) se vonné materiály staly běžnějšími i mimo chrámy – u šlechty, v palácích – a aristokraté začali vonné směsi používat i pro provonění místností, oděvů, vlasů a rozličných předmětů.
• Ve středověku a později (např. období Heian, Kamakura, Muromachi) se kolem vonných materiálů rozvinuly různé kultury — hrály se vonné hry (např. kō-awase, porovnávání vůní), vyvíjel se zvyk estetiky vůní a kódó („cesta vůní“) jako kulturní disciplína.

Jak se výroba a technika výroby vyvíjely

Vývoj výroby a užívání vonných směsí v Japonsku probíhal postupně, od jednoduchých forem ke komplexním. Zde je přehled vývojových fází:

Klíčové momenty a trendy:

• Umění kōdō („cesta vůně“) vzniklo zejména v období Muromachi (1336–1573) jako formalizovaná praxe „poslouchání vůně“ a rituální soutěžení v identifikaci vůní.
• V této době se techniky zanášení pryskyřičných a aromatických směsí do jemných prášků a jejich tvarování do malých kotoučků či směsí zdokonalovaly.
• Firmy s dlouhou tradicí, jako Baieido (kořeny v Muromachi, oficiálně od r. 1657) a Shoyeido (založena v roce 1705) pokračují dodnes v tradici výroby tradičních směsí.
• V moderní době se uplatňují inovace, jako jemnější mletí, kontrola kouře (nízkodýmné směsi), čisté směsi bez nosných bambusových stébel (v některých japonských typech se neužívá bambusové jádro).
• S rostoucí cenou vzácných surovin (např. agarového dřeva) se v moderní době klade důraz na získávání udržitelných zdrojů, syntetické či semi-syntetické esence a také orientaci na použití méně vzácných, ale stále kvalitních aromat. (Toto je spíše dedukce na základě trendů v průmyslu aromatiky.)

Materiály používané dříve vs dnes

Dříve

• Agarové dřevo (jinkō, aloeswood / oud / agarwood) — základní surovina pro vůni. Dřevo stromy (Aquilaria) poškozené infekcí produkují pryskyřici, která voní.
• Santalové dřevo — často používané jako nosný dřevinový materiál v kombinaci s pryskyřicemi a aromatickými látkami.
• Pryskyřice a aromatické dřeviny / byliny — jako kadidlo, kopál, myrha, růže, bergamot, mirra, i místní japonské byliny, koření, kůry, kořeny atd.
• Lepidla / pojiva — např. med, rybí lepidlo, rostlinné škroby, pryskyřice apod., aby se prašné směsi spojily do tvaru.
• Nosné médium / nosná dřevina — v některých případech pruty rostlin či dřeva, ale v tradičním japonském stylu se často není bambusové jádro, aby vůně byla čistší (bez vlivu nosiče) — typicky se nespalovalo celé proutek, ale vonné látky byly zahřívány, nikoli hořeny.

Dnes (moderní výroba)

• Vysoce kvalitní agarové a santalové dřevo — stále základ, ale častěji pečlivě vybírané, někdy z certifikovaných plantáží či udržitelných zdrojů.
• Čisté pryskyřice a esence — použití čistých vonných esencí či extraktů (částečně i syntetických), pro reprodukování nebo doplnění vůní.
• Nosné materiály / média — v některých výrobcích se používá jemný prášek dřev, póry nosného dřeva, nosné pruty (u některých typů vonných tyčinek), ale v japonském stylu je často preferován bez jádra (bez bambusového prutu) – což zajišťuje jemnější a čistší uvolňování vůně bez „cizí“ vůně pálené štěpiny.
• Lepidla / pojiva moderního typu — biologicky odbouratelné spojovací látky, přírodní pojidla, případně moderní technologie spojení prášků.
• Nízký obsah kouře / čisté spalování — moderní směsi jsou navrženy tak, aby vyráběly minimalizované množství kouře, aby vůně mohla být jemná a méně rušivá.
• Syntetické komponenty / aroma doplňky — pro vytvoření stabilnějších vůní, doplnění vůně tam, kde je materiál drahý nebo obtížně dostupný.
• Inovace v balení a formě — např. čajové vonné tablety, jemné diskové formy aromat, nová konstrukce tyčinek pro optimalizaci hoření a vůně.

Důležité kulturní a technické aspekty

• V japonské praxi vonění (kōdō) je kladen větší důraz na uvolňování vůně teplem, než na jeho spalování — tzn. vonné materiály jsou ohřívány (ne spáleny) na uhlí či v ohřívacím prostředí, aby uvolnily své aromatické látky bez nadměrného kouře.
• V rámci estetiky vůně se uplatňuje „deset cností vůně“ (香の十徳, kō no jūtoku), které formulují ideály vůně: například že vůně by měla čistit tělo i duši, neměla by být rušivá, měla by mít určitou dobu trvání, atd.
• Kategorie agarového dřeva jsou systematizovány dle regionu původu vůně (např. systém “rikkoku gomi” — šest zemí, pět vůní) používaný v umění hodnocení vůní.
• Receptury mnoha tradičních výrobců jsou předávány v rodinách či ceších jako tajné učení, a některé značky dnes staví na kontinuitě těchto starých receptur (Baieido, Shoyeido, Koju a další).

Co je kōdō

Kōdō je japonské umění kultivovaného „poslouchání“ vůně (monkō), řazené po bok čajového obřadu (chadō) a ikebany. Vyrostlo v pozdním středověku (Muromači) z aristokratické zábavy s vonnými dřevy a dodnes má přesně danou etiketu, náčiní i „hry“ s vůněmi. V centru není kouř, ale jemné teplo, které z malinkého štěpku uvolňuje aroma bez přepálení.

Jak probíhá sezení (monkō)

1. Hostitel připraví v kadidelnici (kōro) kuželík z bílého popela, do něj uloží žhavé dřevěné uhlí a na něj položí plátek slídy (gin’yō).
2. Na slídu přijde drobný štěpek vzácného dřeva (agarwood/aloeswood – jinkō; případně santal).
3. Účastníci „poslouchají“ vůni – nádobku si podávají a jedním kontrolovaným nádechem vnímají charakter aromatu; mluví se málo, spíš se soustředěně srovnává.
4. Na konci se hodnotí vjem, někdy se připojí „vonné hry“ (viz níž).
   Tahle metoda ohřevu na slíďové destičce je typická – vůně je čistá, kouře minimum.

Nástroje (kōdōgu)

Sady zahrnují kadidelnice (kōro), dózičky na vonné dřevo (kōgō), slídy (gin’yō), pinzety a lopatky na popel, vějířky na úpravu žáru a dřevěné skříňky. Historické komplety se dochovaly jako sběratelské poklady.

„Hry s vůní“ (kumikō) a Genjikō

Ve vrcholné aristokratické kultuře období Heian sehrával kadidlo nejen náboženskou, ale i společenskou roli — i v literatuře. V klasickém díle Příběh prince Genji (Genji monogatari) se vonné směsi objevují jako prostředek komunikace, znak vkusu, dokonce jako prostředek zavoněné přítomnosti.

Také existuje druh „Genji kadidla“ (Genji-kō), které je používáno v kadidlových hrách (kumikō) — vůně jsou přiřazovány ke konkrétním kapitolám Genji monogatari a identifikační vzory se zaznamenávají jako geometrické linie, jež odkazují na ty kapitoly.

Takže vůně nebyla jen dekorativní – byla i intelektuální hrou, nositelem literárních narážek a společenského hierarchického významu.

Deset ctností vůně

Tradiční motto kōdō shrnuje účinky dobrého kadidla: zostřuje smysly, očišťuje tělo i ducha, zahání nečistoty, probouzí, je společníkem v tichu, uklidňuje v chaosu, neomrzí ani v hojnosti, stačí ho málo, nezkazí se a neškodí při častém užití. Text se připisuje 15. stol. a dodnes se cituje.

Rikkoku-gomi: 6 „zemí“ a 5 „chutí“ vůně

Pro hodnocení agarového dřeva se v Muromači ustálila škála rikkoku gomi – „šest zemí“ (původy/typy dřeva) a „pět chutí“ (sladká, hořká, pikantní, kyselá, slaná). Klasická jména typů jsou kyara, rakoku, manaka, manaban, sasora, sumotara; chutě pomáhají popsat dojem vůně podobně, jako se u čaje či saké mluví o „chuti“. Různé školy popisy jemně odlišují.

Ashikaga Yoshimasa a vznik klasifikačních systémů

V 15. století šógun Ashikaga Yoshimasa (1436 – 1490) sehrál klíčovou roli v institucionalizaci umění vůně. Sbíral vonné dřevo a přikázal svému blízkému dvoranovi Shino Sōshinovi, aby systematizoval klasifikaci agarového dřeva podle původu a charakteru vůně. Shino Sōshin tak pomohl vytvořit standardní systém rikkoku gomi – „šest zemí, pět chutí“ vůně.

Materiály a dnešek

Královským materiálem je agarové dřevo – nejvzácnější třída kyara dnes stojí více než zlato; proto se pracuje s miniaturními štěpky a vše se ohřívá (nepálí). Moderní praxe udržuje etiketu, ale přibývají edukační sezení pro veřejnost a muzea; masovější značky také nabízejí „kōdō-inspirované“ sety.

V japonských pramenech (a tradici) se vyskytují poměrně okouzlující příběhy a legendy, které obklopují vonné tyčinky, umění vůně, výjimečné kusy kadidla či slavné obřady. Níže je několik takových příkladů, které vypovídají o kultu kadidla a jeho symbolice v japonské historii a mytologii:

Výroba japonských vonných tyčinek mimo Japonsko

Nippon Kodo – továrna ve Vietnamu

• Skupina Nippon Kodo vlastní továrnu Nippon Kodo Vietnam, Inc. v průmyslové zóně v Hai Phong, Vietnam. Tato továrna vyrábí aromatické kadidlo, včetně vonných tyčinek.
• Na stránkách Nippon Kodo je výslovné uvedení: mezi jejich výrobními závody jsou „Tokyo, Nikko, Ushiku, Saitama, Awaji, Fukuoka, Vietnam“.
• Z lokálního záznamu firmy ve Vietnamu: továrna má moderní zařízení – míchací stroje, lisy, sušárny – a vyrábí vonné tyčinky („incense stick, natural incense etc.“), přičemž část produkce je exportována i zpět do Japonska.
• V nějakých médiích je uvedeno, že továrna ve Vietnamu vyrobí značné množství série Morning Star (populární řada Nippon Kodo) – tedy že určité modely běžně distribuované pod jménem Nippon Kodo nepocházejí výhradně z Japonska.

To potvrzuje, že alespoň u Nippon Kodo existuje výroba mimo Japonsko pro určité produktové řady (zejména ty masovější, běžného typu).

Rozšíření skupiny Nippon Kodo: nákupy a začlenění firem

• Nippon Kodo má ve svém skupinovém složení firmy / značky i v zahraničí, např. Esteban – francouzská firma zabývající se domácími vůněmi, která je členem skupiny Nippon Kodo.
• I když Esteban spíše vyrábí domácí vůně, candles apod., spojením s Nippon Kodo může dojít k synergiím v oblasti vůní a případnému sdílení technologií a materiálů.